V sobotu ráno mě probudil můj šíleně hlasitý vietnamský pikabudík. V půl osmé. Vzhledem k tomu, že jsou prázdniny a jsem zvyklý vstávat kolem desáté až jedenácté, se mi to příliš nezamlouvalo, ale co bych pro pokésraz neudělal. A tak jsem se najedl, vykoupal, a ještě zkontroloval fórum, kde jsem zjistil že se sraz posouvá o půl hodiny sem a zase tam. řekl jsem si, že půl hodiny čekat před KFC by, i kdyby nikdo nepřišel, bylo víceméně stejné jako čekat doma, tak jsem si zabalil posledních pár nezbytných pokérekvizit a chtěl vyjít. Ještě jsem zjistil že venku prší a bylo by vhodné nacpat si do batohu deštník, tak jsem jakýsi našel a šel na šalinu, která mě dovezla až skoro k místu srazu.

Došel jsem ke KFC a samozřejmě tam ještě nikdo nebyl. Tak jsem se schoval pod KFC-stříšku, vytáhl gameboy a pokračoval ve zdolávání Battle Frontier. Ovšem dřív než jsem se dostal zkrz jednu Battle Pike, zahlédl jsem čtyři povědomě vypadající postavy mířící přes Svoboďák mým směrem. Tak jsem vypnul gébéáčko a vyrazil se s BlackCharem, Enderem, Morxem a Ayanou přivítat. Takže nás už bylo pět. Bavili jsme se konverzací a pokeováním (zatím hlavně BlackChar a Yena, ostatní jsme ještě očividně nebyli v té správné náladě), než přišla Lapy a sraz oficiálně začal. Pár účastníků vědělo že přijede ještě někdo, občas se našel i takový, kdo věděl kdo to bude a kdy že vlastně má přijet, ale já jsem se v tom příliš nevyznal a jen jsem následoval dav směrem na Hlavní nádraží. Tam jsme se přivítali s Elivem a po nějaké chvíli i Kochtou, a protože další várka měla přijet až za hodinku, rozhodli jsme se vydat se do pekla a vzít si tam Gluraka. Jenže na půl cestě se Lapy rozhodla, že někdo musí jít zpátky ke KFC, kdyby tam ještě náhodou někdo byl. Trefili jsme tam tři - já, Lapy a Ender, a Lapy "demokraticky" rozhodla že se rozdělíme na dvě skupiny. Jednu měla vést Lapy a musel v ní být Ender, takže druhá byla moje. Do mojí skupiny jsem stačil naverbovat jen Morxe, zbytek zůstal se zbytkem. A tak se stalo že jsme ke KFC přišli jen my dva. Před kuřecím královstvím postával nějaký chlápek s cigaretou, ale vevnitř nebyl nikdo. Tak jsme s Morxem začali debatovat o tom, co tu jako máme dělat, a že si Morx na chvíli odskočí, když onen chlápek začal reagovat na zmínky o srazu. Pomalu mi začalo svítat, že to asi bude Shark. Tak jsem mu vylíčil náš plán, který spočíval víceméně v tom že před KFC ještě chvíli počkáme a pak se uvidí. Shark ale najednou odešel s tím, že už asi půjde, a já ho už nestihl zadržet. Když se Morx vrátil, Shark už byl pryč. Ani jsme se nepředstavili. No a protože jsme si řekli že už jsme čekali dost dlouho, vyrazili jsme ke Glurakovu růžovému domu, kde jsme se podle předchozích útržkovitých plánů měli setkat s hlavní skupinou. Cestou si Morx hrál s mojí kalkulačkou (co na ní všichni máte, je to jen kalkulačka, ne?).

Už už jsme byli u Gluraka, když tu mi zazvonil mobil a Glurakův hlas mi oznámil že už nejsou tam ale někde v KFC nebo v mekáči, a že když budeme mít štěstí tak je potkáme. Sdělení této informace trvalo asi dvě minuty, protože Glurak telefonuje velice specifickým způsobem. Po větě "No ale jestli máš rád růžové domy, ..." jsem radši zavěsil a vydali jsme se zpět ke KFC. Morx si hrál s kalkulačkou, já mu říkal jaká tlačítka má mačkat a dával pozor na semafory. Tak jsme došli ke KFC, kde samozřejmě nikdo nebyl. Zkontrolovali jsme i mekáč, kde taky nikdo nebyl, a protože už byl skoro čas příjezdu Sui a Bubáka, řekli jsme si, že ostatní jim určitě půjdou naproti. Nešli. S nově příchozími jsme se tudíž uvítali zatím jen já a Morx a vysvětlili jim, že ostatní budou s největší pravděpodobností někde v Brně, i když ani to není zaručená informace. Bubák pohotově (asi o dvě vteřiny pohotověji než já) vytáhl mobil a zavolal Lapy, která mu řekla že jsou v mekáči. No a tak jsme se vydali zase zpátky (cestou jsme ještě zkontrolovali další mekáč, jen pro jistotu), a nakonec se šťastně shledali.

Po nějakém tom uvítání Sui vybalila svoji edici pokékaret a darovala mi jednoho En-Cu-Ka (za což jsem samozřejmě stále vděčný). Následovalo jídlo, několik hrabičkových bitek, vlaštovkových bitek, cedníkových bitek, škrábacích bitek a ještě pár dalších blíže neurčených bitek, a pak taky odhalení Suina uměleckého díla zachycujícího co se stane s jistým Articunem nesplní-li do jistého termínu jistý úkol. Ender mezitím vytáhl laptop. Začal překládáním japonských slovíček Wakanem, pokračoval předáním laptopu Yeně, která si vyzkoušela historický, pomalý, paletový, ovšem velice zajímavy grafický editor, a skončil ukázkou pár videí - Poruky o Doruky a Lords of the Net. Mezitím ale pokémonní zápasy začaly nabývat nebezpečných rozměrů, z jednoho převráceného stolku vytekl jakýsi olej a naše křídlo mekáče se tajemně vyprázdnilo. Treecko, který seděl v kapse mého trika, se už necítil v bezpečí. Rozhodli jsme se tedy že půjdeme do parku, přesto (nebo právě proto) že pršelo. Naštěstí ale pršet přestalo, a tak jsme šli suší.

Cestou jsme se stavili v hračkárně, kde jsme obdivovali obrovské plyšáky za ještě obrovštější sumy, gumové oči a nosy, Beyblady, figurky Bořka stavitele a já nevím co ještě. Jediný Kochta si něco koupil - nevinně vypadající hračku, která se v jeho rukách proměnila na dalekodosahový zelený palcát s výhrůžně vypadajícími ostny. Však to taky později rozbil. Zatímco jsme čekali až zaplatí jsem dostal úkol zeptat se kalkulačky na pokémony kteří se můžou naučit Metronome, protože několik účastníků srazu už přestalo bavit střídat "to-ge-to-ge-to-ge" s "fé-ri-fé-ri" a "čen-si-čen-si". Nutno dodat že "Hit-mon-hit-mon" neznělo o nic líp, a o Mr. Mima ani Jynxe už se nikdo nepokoušel - to už jsme šli k Zahradám pod Petrovem.

U vchodu na nás čekaly vodní schody, což vodní pokémoni brali jako výzvu k sundání bot a většina ostatních naopak jako výzvu o tacklování a bodyslamování za účelem namočit někoho jiného. Většina z nás ale zůstala relativně suchá a mohli jsme neruženě sledovat jak se někteří za cvakání foťáků honí, chytají a zase pouštějí. Nakonec Lapy coby organizátorka rozhodla že se půjde dál, a po nějaké chvíli, až se nám coby účastníkům chtělo, jsme se jali tento nápad zrealizovat. čekala nás strastiplná cestě do kopce, při které jsme po levé straně měli strmý sráz vyzývající ke shazování objektů jak živých tak i neživých, a dokonce i těch, o kterých to není úplně jisté (jako třeba Vlčí bradavice zkázy). Na jednom ze sloupů lemující cestu byla samolepka, očividně docela zajímavá. Nakonec jsme přišli k pomníku s německým nápisem, kolem kterého někdo chytrý postavil lavičky přímo vybízející k další pauze. Lapy, Glurak a Bubák, kteří byli svázaní jakýmsi kusem špagátu (že by kvůli té samolepce?), museli sedět všichni na jedné lavičce, ostatní si posedali nějak jinak a bavili se velice duchaplnou konverzací nebo zpíváním čuču-pikapika provázeném elegantními tanečními kreacemi vsedě na lavičce. Většina okolostojících se po shlédnutí tohoto vystoupení začala měnit v pryčodcházející, tak jsem na plácku zůstali relativně sami. Čas pauzy už ale pomalu vyprchával, tak jsme se zvedli a šli dál.

Cesta nestojí moc za řeč, ale zastavili jsme se na dalším olavičkovaném místě, tentokrát s chibifontánkou uprostřed. Chibfontánka uchvátila některé Pokémony, zejména Yenu, svým ručním a nožním ovládáním. Stříkalo se na všechny okolo, ty co to ovládali nevyjímaje protože to nikdo až zas tak neuměl. Po náležitém vybití energie jsme si posedali na lavičky a začalo zase trochu pršet. Kdo měl vytáhl deštník, někteří se podělili; já vytáhl mareepovské sušenky a podělil se taky, a pak jsme si trochu hráli s plastovými figurkami pokémonů. Pod deštníkem se ale těžko poznává kdy přestalo pršet, a když se ti promočenější z nás ozvali že je zas hezky a že se jde dál, trochu to ty sušší překvapilo. Nicméně jsme došli k příkrým schodům, na kterých si vybili energii ti ještě nevybití, a vystoupali jsme až k Petrovu. Před kostelem jsme zase začali dělat randál a zahráli si na vláček. Proč, to nikdo nevěděl, neví a ani vědět nebude. Lapy se začala bát že taková hlučná skupina by mohla být vyhozena z návštěvy kostela, tak jsme se rozpočítali na dvě poloviny s tím že dovnitř půjdeme po částech. Když už jsem vyrážel ke vchodu, kerý byl hned za rohem, zjistil jsem že ostatní, pod zkušeným vedením Sui a Lapy, se vydali opačným směrem. Tak jsme kostel obešli kolem dokola. Lapy po cestě vyhlásila vcelku marnou soutěž kdo udělá míň hluku. Nakonec jsme ale vkročili do domu Páně a jako zázrakem všichni ztichli. Podívali jsme se na informační panely o rozparcelování Jihomoravského kraje na opatství a kdovíjaké jiné územní celky, pozlacené sochy, barevná okna, vzdálený gotický strop a nástěnku s pár letáky Vesmírných lidí. Když nás to už přestávalo bavit, vyšli jsme ven.

Sui ještě oznámila, že je škoda že jsme se všichni nevyzpovídali Lapy. (Proč zrovna Lapy? Asi proto, že kdyby se měla zpovídat ona někomu jinému, mohla by si připsat další vraždu...)

Stáli jsme před kostelem a nikdo nevěděl kam dál. Porada Brňáků nepřinesla ovoce, ale pak jsme se tak nějak rozhodli že půjdeme do Tesca nakoupit. Po cestě Ender vybalil laptop a začal přehrávat poképísně, které ovšem byly slyšet jen asi dva kroky od něj, pročež jsme utvořili centrální hlouček. Ti, kteří moudře usoudili že stejně neuslyší nic (a nebo je to nezajímalo), se rozptýlili kolem. Protože ale Ender neměl připravený playlist, ponechal výběr písní náhodě, a tak se například ti japonsky rozumící mohli z jednoho jinak nudného monologu přiučit něco o kterémsi pokémonovi. Prázdninová Natsuyasumi Fankurabu ale nakonec zazněla, na eskalátoru doplněná i částí videa.

Dorazili jsme do Tesca a doplnili zásoby, pár účastníků chtělo odjet autobusem, ale nestalo se, a tak jsme navštívili další hračkářství. Já, který hračkářství v lásce příliš nemám, jsem si na protest koupil banán v čokoládě. Potom jsme si sedli, Ender mi dovolil vypálit si u něj dévédéčko, Lapy si poslechla nějaké to noárové óestéčko, pak jsme vytáhli gébéáčka a já vyměnil Lapince Mawila za cosi co mi bude až do konce hry jen strašit v krabici.

Po takto příjemně stráveném odpoledni už se začalo schylovat k odjezdu posledních vlaků do různých částí naší republiky, a tak jsme se znovu vypravili na Hlavní nádraží. Někdo si na vlak koupil jízdenku, jiní měli v plánu cestovat bez ní a jen si našli kilometrickou banku. Co jsme si povídali už si ani nepamatuju, jen BlackChar zreprodukoval hlášku "Myslíš že někdo kdo vzal celej RS-dex a dal si ho do kalkulačky je normální?" Ach jo, to jsem dopad'.... Nicméně kalkulačkové obrázky Jigglypuffa, Suicuna a dalších aspoň někoho rozesmály XD

Čas běžel neúprosně dál, a tak jsme odešli na nastupiště, několikrát se ještě pokeli a hugli, až nám nakonec Ender, Bubák a Morx nasedli do vlaku a odjeli. To samé se pak opakovalo na dalším nástupišti s Kochtou. No a na šalinové zastávce před nádražím jsem se rozloučil i já - samozřejmě až po domluvení času a místa na následující den. Pokračování příště..... nebo že bych to sepsal už ted?

Ráno mě opět probudil vyřvávající pikabudík, kombinovaný s esemeskou že místo srazu se přesouvá do laprasího doupěte, kde jsem očekáván "s otevrenou tla... Ehm... Naruci." Tak jsem tedy po takových těch důležitých ranních obřadech nasedl na šalinu, po nějaké chvíli přestoupil na troleják a jel z konečné na konečnou, trénujíc ještě trochu Smeargla na gymleaderech. Na příslušné zastávce jsem vystoupil, dobloudil až skoro před laprasí doupě, a zavolal Lapy, protože tam všechny uličky vypadají stejně a já nevěděl která to je. Odpověděl Glurak s tím, že mě tam stejně nepustí, ale nakonec mi vyšel naproti. Doupě vypadalo ještě relativně zachovaně, tak jsme hned uspořádali pár polštářovek a plyšákovek, což ale všechny přestalo bavit - asi tu už byli trochu dýl...

Nakonec jsem vytáhl svůj pavoukoidní ťamanský kabel, se kterým jsme si se Sui hodlali zazápasit, jenže kabel to kategoricky odmítl. Tak nám aspoň Lapy ukázala stránky fanklubu toho kabelu, které se jí jakýmsi způsobem zachovaly na disku. Pak jsme se Sui dali dvě partičky pokékaret. První vyhrála ona, při druhé se vzdala. Vtom ji ale napadl šílený nápad předělat kartičky do počítačové hry, tak jsme cosi naplánovali. Kdo ví, co se z toho nakonec vyklube.

Čas nám ubíhal rychle, protože jsme ho plnili plyšákovými bitkami, rekordy typu "kolik pokémonů se veje na jednoho Gluraka" a já i kreslením řádně okapičkovaného pixelovaného vlka. Prostě pohoda. Jakýsi dost neviditelný Laprásčin příbuzný pak přinesl palačinky, které ovšem v mžiku zmizely a my pokračovali v činnosti. Když už se začalo schylovat k odjezdu přespolních, uspořádali jsme bublifukový průvod na zastávku šaliny, kecajíc o všem možném. Nakonec jsme dojeli k Hlavňáku a začalo další hugovací loučení. Sui si v Brně dokonce skoro zapoměla Bradavici. Bohužel vlak, kterým BlackChar, Sui a Ayana odjeli, měl zatemněná okna, takže bylo mávání trochu komplikovanějši. No co, uvidíme se nejpozději na Čundru ^^

No a tak jsme zůstali s Lapy a Glurakem sami a udělali si procházku městem. Řeč se většinou točila kolem programování a pokédexů, protože se Glurak a dokonce ani Lapy mému kecání příliš nebránili. Kroužili jsme městem bez určitého cíle, ostatně jako vždycky, ale tentokrát byla naše kolečka menší a početnější. Nakonec jsme dorazili na Čáru k lavičkám, kde kecy o pokédexech vystřídaly kecy o ecchi (Lapy: Jé, En-Cu bluší!)... A taky padl návrh, že se zase přesunem do doupěte, který byl po důkladném prodiskutování (protože se nikomu nechtělo zvednout) zrealizován.

U Lapy doma jsme si dali rohlík a jakési antiglurakovské pití a pustili si Perfect Best - sbírku japonských openingů a endingů k pokéanime. Znovu jsem si ověřil ze Japonci mají sice hezké melodie, ale zřejmě nemají hudební sluch. No a po Perfect Best jsme si pustili jakési velice úchylné anime, které se vyznačovalo hlavně laprásčinou oblíbenou kawaii neko, růžovým medvědem, kuchařkou á la Rakeťáci, a tím, že kdyby vynechali obraz a nechali jen audio a titulky, asi bylo už bylo hentai. No a asi u druhého dílu mě Lapy začala lechtat, a protože nebylo úniku a jakákoli obrana byla jen dočasná, tak jsem se nakonec zvedl a šel domů, s tím že jestli na to budu mít náladu tak si to tu pustím taky. (Kdo ví, kdy budu mít náladu na tohle.) Následovalo pár posledních hugnutí a sraz dále poračoval beze mě.